Nová jeskyně a vzácné setkání

Jednoho rána se prudce zvedl vítr a přihnal opravdu silnou bouřku. Lišáci na nic nečekali a dali se na úprk. Než jsem si posbírala všechny věci do batůžku, stála jsem tam sama. Věděla jsem, že domů to již nestihnu. Najednou se vrátil Sazínek, nervózně kolem mě poskakoval, zase popoběhl a stále se otáčel, jestli jdu za ním. Nemusel mě dvakrát pobízet. Věděla jsem, že běžíme jinam než k jejich rodné noře. Potom elegantně sešplhal po skále a zajel za okraj. Nemotorně jsem se klouzala za ním, protože déšť již stihl ze skal udělat skluzavku. Najednou jsem stála v úžasu před velkou jeskyní. Voda mně začala protékat za krk, a tak jsem neváhala a přijala pozvání. Sedla jsem si k lišákům do suchého listí a potom se to stalo. Z hloubi chodby na mě vykoukla hlavička, kterou jsem neznala. Ztuhly jsme navzájem. Myslím, že jsem přestala i dýchat. Ano, byla to matka liška. Jsem si jistá, že můj pach již dobře znala. Uvolnila jsem se co nejvíc, abych ji neděsila, a tiše jsem začala pobrukovat klidnou melodii. Ještě chvíli na mě hleděla, potom se v klidu otočila a zalezla zpět do hloubky nory. Popeláček se přidal k ní. Hodila jsem jí tam to nejlepší sousto a za chvíli slyšela dvojhlasné mlaskání. Dodnes cítím, že věděla, že jsem spojená s jejími syny a že jim neublížím. Liščí matku jsem natočit nestihla, byl to jen okamžik a neměla jsem telefon v ruce, ale Lišáčka se Sazínkem, jak se popichují a předvádí mi svůj nový domov, natočené mám. Však se podívejte.