O duši lesa... Příběhy z liščích strání
Získat důvěru malých lišáků byl opravdu dlouhý proces. Trvalo téměř měsíc, nežli mě přijali natolik, že jsem vůbec směla sedět před jejich norou a oni se začali batolit kolem mě. Pravda je, že jsem ráno nemohla ani dospat, jak jsem se na ně těšila. Námahu, zimu a nepohodlí jsem ani nevnímala. Naše pouto a přátelství se prohlubovalo každým dnem. Neumíte si představit, jak kouzelné je přijít za rozbřesku do probouzejícího se lesa, usadit se na skalách a tiše zašeptat: „Lišáčci, jste tady?“ a najednou se vykulí chlupaté kuličky, nesměle si vás očichají a s chutí se pustí do snídaně. Byla jsem si jistá, že nejodvážnější mládě je sameček. To druhé, se kterým nejčastěji soupeřil, byl také sameček. Třetí lišče bylo o hodně menší a vždy se drželo zpátky. Myslela jsem si, že to tedy bude pravděpodobně samička. Měla výrazně tmavší hlavu, proto jsem ji pojmenovala Popelka. Jaké to pak pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že i třetí mládě je sameček. A tak jsem ho přejmenovala na Popeláčka. Však se podívejte na videa z těchto prvních setkání i na okamžik, kdy si odvážný Lišáček vzal první sousto z mé ruky.
